Autor: Svatava Šimková

O tom, že se mladí a staří potřebují

Miroslav Žák

Bambiriáda 2012 se rozhodla ukázat, že se mladí a staří skutečně potřebují. A protože Bambiriádu, jak známo, organizuje Česká rada dětí a mládeže, tedy mladí lidé, ukazuje se, že moudrost se nevyhýbá ani mladým. Takové rozhodnutí je přece velice moudré. Zvláště potom, kdy jsme u nás zažili onu ponižující a ostudnou předvolební kampaň nazvanou: „Přemluv svou bábu a svého dědka“.

Minulý rok byl v Evropě věnován dobrovolnictví, tento rok je věnován problematice seniorů. Rozhodnutí České rady dětí a mládeže navazuje právě na tuto skutečnost. Starší lidé a senioři v naší společnosti stále hrají mimořádnou úlohu. Navíc úlohu, se kterou se zcela samozřejmě počítá. Přesněji řečeno, mladé rodiny, ale i děti, které ještě nemají svou vlastní rodinu očekávají od svých rodičů, že se zachovají způsobem, který od nich očekávají. Tedy, že je samotné podpoří (nejčastěji finančně) ve chvíli, kdy je o něco takového požádají. A to až do poměrně vysokého věku. Naopak to ale neplatí. Stále většinou platí, že jeden táta nebo máma většinou nějak uživí pět dětí, ale pět dětí obvykle neuživí jednoho tátu nebo mámu.

Přesto všechno stále platí, že mladí a staří se potřebují. Vypouštím záměrně slovo starší. Mladým lidem ve věku 18 let se totiž stejně člověk mezi 40 a 50 zdá neodvolatelně starý a nemá vůbec žádný smysl je přesvědčovat, že tito lidé přece ještě nejsou staří, nýbrž jen starší.  

Mladí a staří vidí svět z opačných břehů, ale opačné břehy jsou přece výzvou k stavění mostů a k plodnému setkávání. Nemusím snad uvádět všeobecně známé příklady toho, co se mohou mladí naučit od starých, ale také toho, co může mladá generace naučit své rodiče a prarodiče. Jako dítě jsem například trpěl tím, že mne téměř nikdo nebere vážně a to jen proto, že jsem dítě. Zavázal jsem sám sebe, že takto v dospělosti nikdy jednat nebudu, což jsem také dodržel. A nemohu si stěžovat. S několika moudrými lidmi, kteří mne brali vážně i jako dítě jsem se ale také setkal.

Ti, kteří neberou děti vážně ztrácejí velmi mnoho. Již od dětství jsem věděl, že vážně mohu brát jen ty dospělé, kteří pro mne mohou být příkladem (anebo jen do té míry, pokud pro mne mohou být příkladem). A jen takových si mohu vážit. Ty ostatní jsem v nejlepším případě litoval, bez ohledu na to, v jakém jsem k nim byl vztahu. A tak je to i u současných dětí, jak konečně ukazují i nedávné sociologické výzkumy. Později se člověk naučí více odpouštět a je k chybám svých bližních daleko tolerantnější. Kdy k tomu dojde, to je zcela individuální.

A ještě jedno bych rád připomenul, když mluvím o spolupráci mladých a starých. V reklamách se často vyskytuje úsloví „Jsme mladý a dynamický kolektiv“. Díky své životní zkušenosti jsem poznal některé takové „mladé“ kolektivy. Slovo „mladé“ píši v uvozovkách, protože tyto kolektivy byly sice mladé podle věku, obvykle jejich členům a členkám bylo méně než třicet. Ale jinak to mladé kolektivy nebyly. Jejich členové byli plní předsudků vůči druhým, jeden se snažil vyzrát na druhého, co nebylo za peníze, to vůbec neexistovalo. O nějakých tvořivých nápadech, které by vylepšovaly jejich práci, ani nemluvím. A také, vedení kolektivu o nic takového nestálo. Na nápady jsou tady přece profesionálové, i když ti zase nejsou nejlevnější.

A potom jsem poznal skupinu tvořivých lidí. V průměru jim bylo mezi 55 a 65. Byli však velice otevření vůči druhým, nápady se to mezi nimi jen hemžilo a co řekli, to také udělali. Rozhodně nepůsobili jako lidé otrávení životem, i když by na to měli určitě právo. Tak která skupina je ta mladší? Tak tomu samozřejmě nebývá vždy. Přesto však v zahraničí již pochopili, že nejúspěšnější pracovní týmy jsou takové, kde se všechny věkové skupiny prolínají. Podle posledních zpráv jsou na tom mladí (a to dokonce i absolventi vysokých škol) na pracovním trhu stejně špatně jako senioři. Těm prvním vytýkají zaměstnavatelé nezkušenost, těm druhým neperspektivnost. Další nezvratný důkaz o tom, jak se mladí a staří navzájem potřebují.